Pohřeb společně se sňatkem a křtem tvoří základní rituální trojlístek, na který cílí každý genealog, historik, případně antropolog. Jak se pohřeb vyvíjel z hlediska obřadnosti a co se změnilo za osvíceného Josefa II.? A jak dlouhou cestu museli ušlapat zájemci o pohřeb žehem?
Na rozdíl od dnešní doby zastával dříve pohřeb významnou duchovní i sociální roli. Čtenáři matrik jistě ví, že se tradičně odehrával třetí den po smrti nebožtíka. Důvod spočíval především ve vyloučení zdánlivé smrti, noční můry starých časů. Mrtvý tak dva dny zůstával ve svém domě, kam přicházely smuteční návštěvy. Třetího dne byl vynesen, a to vždy nohama napřed, do kostela, kde se uskutečnila mše a následovalo obřadné uložení rakve do hrobu na místním hřbitově.
Průběh většiny úkonů byl pevně daný a odchýlení přivolávalo podle tehdejších lidových představ jen následná neštěstí. Honosný pohřeb zahrnující bezchybný průběh vlastní ceremonie, opakované sloužení zádušních mší i milodary potřebným sloužil dvojímu účelu: dopomoci zemřelému k odpuštění hříchů a rovněž řádně reprezentovat majetek, pobožnost a velkodušnost blízké rodiny. Za zmínku pak jistě stojí i fakt, že honosnými pohřby se nevyznačovali pouze movití lidé, ale i zaměstnanci takzvaně „od fochu“, tj. příslušníci cechů a pohřebních bratrstev.
Naopak velmi prosté byly pohřby malých dětí. Věřilo se totiž, že truchlí-li se nad jejich odchodem příliš, budou poté vyplakány z nebe a nebudou se tak moci stát anděly. Jednalo se však spíše o obranný psychologický mechanismus, než-li pověrčivost. Smrt dítěte postihla prakticky každou rodinu a víra v radostnou budoucnost dítěte v nebi pomáhala odlehčovat tíži celé tragédie.
Pohřeb pak byl zcela odepřen sebevrahům jako těm, kteří si odebrali svůj život z vlastní, nikoliv Boží, vůle. V některých případech se však tuto událost podařilo interpretovat jako smrtelnou nehodu a pohřeb a následné uložení ostatků na hřbitově se tak mohly uskutečnit. To pomohlo nejen rodinným příslušníkům zemřelého, ale i celé komunitě, v níž žil, protože tato událost byla spojena s mnoha děsivými předpověďmi.
Pohřeb a církevní příslušnost
Za doby pluralitního náboženského vyznání, tedy do času před bitvou na Bílé hoře, byly pohřební rituály přizpůsobené pravidlům jednotlivých konfesí. Po porážce stavů a vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 v Čechách a roku 1628 na Moravě zůstalo jediné legální náboženství, a to římskokatolické. Rekatolizace ovládla všechny náboženské rituály, samozřejmě včetně průběhu pohřební ceremonie.
Až do konce 17. století se však uskutečňovaly soukromé pohřební obřady bez asistence katolické církve v protestantských kruzích. Posléze tyto počiny však mizely, případně se odehrávaly v naprostém utajení z důvodu vysokých hrozících postihů.
Hřbitovy a jejich umístění
Informace o tom, že umístění hřbitovů za hranicemi tehdejších obcí je novinkou vladaře Josefa II., není zcela pravdivá. Tradice pochovávat mrtvé mimo obecní zástavbu z hygienických důvodů je podstatně starší. Na území Čech byli již roku 1622 podle dochovaných pramenů v době moru zemřelí ukládáni za hranice města, například ve Velkém Meziříčí. První nařízení pohřbívat zemřelé na odloučeném místě se dochovalo na území Evropy již z roku 1400, a to z francouzského města Lille.
Dvorské dekrety z 23. srpna a 13. září 1784 za doby panování Josefa II. pak nařizovaly, aby byly hřbitovy ohrazeny zdí, hrobky a hřbitovy nacházející se uvnitř obcí uzavřeny a místo nich zbudovány nové, a to za hranicemi těchto území. Byla stanovena i minimální hloubka hrobu coby 6 stop, což v dnešním přepočtu značí 190 cm.
Přesouvání místa úmrtí do zdravotnických zařízení
Pro dnešní dobu příznačné úmrtí v nemocničním či jiném zdravotnickém zařízení, které naprosto převažuje oproti případům smrti v domácím prostředí, se začalo objevovat koncem 19. století. Skonání mimo rodinný okruh (samozřejmě to neplatí pro náhlá úmrtí) bylo do té doby vnímáno s velkým despektem a většinou se týkalo pouze těch, o které se nemohl, případně nechtěl nikdo blízký postarat.
Postupně se však umírání ve zdravotnických zařízení začalo stávat zvykem, stejně tak jako se tento proces postupně měnil i v případě porodů.
Pohřeb coby bitevní pole aneb bude možná kremace?
Pohřeb žehem z historického hlediska nepředstavuje žádnou novinku, v předkřesťanských kulturách byl hojně využíván. Postupně byl však nahrazen novými způsoby, vyloučen a zcela zapomenut.
Koncem 19. století se začaly objevovat hlasy požadující tuto „moderní“ metodu, při níž nezůstávají trvalé kosterní pozůstatky vázané na území hřbitova z hygienických i společenských důvodů. Popel zemřelého tak může být umístěn v kamkoliv přenositelné urně či kdekoliv rozprášen, například na oblíbeném místě zemřelého.
Tyto hlasy byly natolik silné, že na ně musela reagovat i římskokatolická církev. Stalo se tak v podobě buly papeže Lva XIII. zakazující pohřeb žehem z roku 1889. Na našem území byla kremace zlegalizována až za éry nového Československa. Možnost kremace byla tak potvrzena zákonem č. 108/19 Sb. ze dne 1. dubna 1919, který byl následným Nařízením vlády č. 517 ze dne 10. září 1919 podrobněji rozpracován.
Jak mi však jednou sdělil hrobník na Olšanských hřbitovech, do padesátých let se i ve velkoměstské Praze pohřbívalo prakticky výhradně v rakvích do země.
Finální změna pohledu římskokatolické církve na pohřeb žehem nastala až v roce 1969, kdy papež Pavel VI. schválil nový pohřební řád, jehož součástí byla i pasáž o možnosti účasti římskokatolických duchovních při obřadech v krematoriích.
V dnešní době se u nás však již často neodehrávají ani smuteční rozloučení v krematoriích (s či spíše bez asistence duchovních), natož v církevních prostorech. Pohřební rituál se nezřídka smrštil na informování o „rozloučení v kruhu rodinném“ v zaslaném parte, povinnou kremaci těla a vyzvednutí urny, i když v některých případech nedojde ani k tomu. Za mě trochu smutný úkaz mizející rodinné soudržnosti, ale věřím, že pro jiné úlevný jev.
Chcete-li se dozvědět více i o souvisejícím smutném tématu dětské úmrtnosti, pak si přečtěte tento článek.
Seznam zdrojů:
PEREMSKÁ, Lenka. Váš rodokmen krok za krokem. Brno: CPress, 2013.
SOKOL, Jan. Člověk jako osoba: filosofická antropologie. Třetí, rozšířené vydání. Praha: Vyšehrad, 2016.
UNGER, Josef, MALINA, Jaroslav, ed. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů. V Brně: Nadace Universitas Masarykiana, 2006.
Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen
Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.
Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.
Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.
