Jeden přeškrtnutý řádek u zápisu o úmrtí nám předestírá skvělý případ matriční záhady, která se týká rodinné historie. Když na jaře roku 1914 zemřel na tuberkulózu spořádaný hudebník a varhaník Emanuel Spal, nikdo netušil, že jeho úmrtí současně odkryje i tajemství nečekaného manželství a tajemné ženy v jeho životním příběhu.
Když jeden přeškrtnutý řádek vypráví dlouhý příběh
Nové Strašecí – duben 1914. Matrikář zapisuje do knihy zemřelých skon Emanuela Spala, společenského varhaníka a ředitele kůru a mého prapradědečka, který v 61 letech podlehl tuberkulóze. U kolonky stav se samozřejmostí vyplňuje „vdovec“, jak mu to nahlásili příbuzní i to bylo v místě všeobecně známé.. Jenže pak se stane něco neobvyklého – nový inkoustový zápis ruší původní a Emanuel se posmrtně mění z vdovce na ženatého muže.
V kontextu církevní i rakousko-uherské administrativy, která nečinila lehkovážné chyby, se jedná o anomálii skutečně vybízející k hlubšímu prozkoumání. Matriční záhady, jakou je například tato, přináší sice ve finálním součtu více otázek než odpovědí, ale právě v tom spočívá celé kouzlo – v touze opravdu porozumět životním osudům konkrétních osob, které tu pobývaly před námi.
Tip: Máte-li zájem ponořit se do vlastní rodinné historie a již delší dobu toto své přání odkládáte, podívejte se na následující možnost tvorby rodokmenu. ⬇️
Vdovec nebo ženatý? Začátek genealogické detektivky
Jak se mohl otec čtyř dospělých dětí, jehož první manželka a má praprababička Johanna zemřela teprve v květnu 1913, již v dubnu 1914 stát ženatým, aniž by o tom někdo z jeho blízkých věděl? Odkud by se jeho nová žena objevila? A hlavně – kde ta žena byla, když sám umíral?
Stopa nyní ale vede z bydliště v Novém Strašecí až do pražských Holešovic. Emanuel sice do Prahy často zajížděl a v některých životních etapách tam i pracoval a tak i pobýval, ale dvojí manželský život se k jeho osobnosti nehodil, žádné podložené spekulace se neobjevovaly a navíc v posledním období jako již nemocný neměl na tyto cesty ani sílu. Matrika oddaných ve farním kostele na Praze VII. však potvrzuje, že 21. října 1913, tedy pouhých pět měsíců po Johannině úmrtí, se zde uskutečnil sňatek ženicha Emanuela Spala a jeho nevěsty, kterou byla Marie Baborovská, rozené Chroustová.
Nevěstě Marii bylo 53 let a prožívala čtvrtý rok svého vdovství po zemřelém zámečnickém mistru Janu Baborovském. Okolnosti obřadu působí však přinejmenším neobvykle. Ohlášky proběhly v neděli 19. října, svatba následovala ihned v úterý 21. října a za svědky šli svatebčanům kostelníci. Vše vypovídá o narychlo zorganizovaném či tajeném obřadu bez účasti rodiny či přátel. Kostel se nacházel v blízko Mariina bydliště na tehdejšího Belcrediho třídě č. 514 (dnešní ulice Milady Horákové).
Ale proč taková spěšnost? A proč takové tajnosti? Kdybychom však čekali romantické vyprávění o dvou osamělých duších hledajících pozdní štěstí, následující kapitola příběhu nás rychle vyvede z omylu..
Nejkratší manželství v mé rodinné historii
Další překvapivý objev nepochází z matričních zápisů, ale z archivu tehdejšího c. k. zemského soudu v Praze. Již 13. února 1914 tento soud totiž vydává dekret o „rozvodu od stolu a lože“ manželů Spalových.
Mezi Emanuelovou svatbou a vydáním tohoto dekretu o rozvodu plynulo pouhých 115 dní, rychlost v tehdejších poměrech ojedinělá. Administrace řízení k ukončení manželského soužití nebyla pochopitelně vůbec jednoduchá. Procesní cesta totiž vyžadovala nejprve tři smírčí jednání před zástupcem církve a teprve až poté mohla být podána vlastní žádost o rozvod k zemskému soudu. A i ten si vyhradil svůj čas na důkladný přezkum.
Rozvod ale není definitivní rozlukou
Podle Všeobecného občanského zákoníku (zkráceně „VOZ“) z roku 1811, platného v Rakousku-Uhersku až do jeho rozpadu, existovaly však dva odlišné právní instituty:
„Rozvod od stolu a lože“ (§103-109 VOZ), kterého Emanuel dosáhl, znamenal pouze faktické ukončení soužití. Partneři byli osvobozeni od povinnosti společného bydlení a hospodaření, nicméně manželství právně trvalo nadále. Nemohli tedy uzavřít nové sňatky či se nejen samozřejmě církevně, ale i občansky definovat jako nezadaní.
Teprva až následná „Rozluka“ (§115-122 VOZ) představovala úplné zrušení manželského svazku, po němž bylo dovoleno vstoupit do manželství nového. Pro praktikující římské katolíky však byla rozluka nedosažitelná, protože byla podmíněna vystoupením z této církve. Zrušení církevní příslušnosti by pro postaršího nemocného muže a varhaníka (!) pobývajícího na malém městě v době před vznikem „uvolněnějšího“ Československa bylo dosti sebezničujícím krokem.
Nabízí se nám nemálo otázek:
Co způsobilo tak náhlé posvatební vystřízlivění?
Bylo Mariino chování natolik problematické, že i konzervativní instituce bez průtahů uznaly Emanuelův požadavek na rychlé vymanění ze svazku?
Uvažoval či dokonce aktivně usiloval prapradědeček i o úplnou rozluku manželství, tvrdě vykoupenou i rozlukou s církví?
Ať byly důvody jakékoliv, Emanuel překonal všechny byrokratické překážky v době, kdy pouhý rozvod (v našem dnešním slovníku rozluka) byl společensky velmi složitý. A tak, protože se manželství nacházelo ve stavu rozvodu, zemřel v dubnu 1914 podle církevních i občanských pravidel jako ženatý muž.
Portrét Marie: žena systematicky budující existenční jistoty?
Kdo byla ve skutečnosti druhá manželka Marie, která tak rychle vstoupila a vymizela z Emanuelova života?
Marie pocházela z chudých poměrů obce Oužice u Veltrus, kde se v březnu 1860 narodila. Ve svých dvaceti letech uzavřela sňatek s vdovcem Janem Baborovským, zámečníkem pocházejícím ze stejného místa. Následně se spolu přestěhovali do Prahy, kde se jim roku 1882 narodila dcera Františka.
Manželé postupně stoupali na společenském žebříčku – z chudobného venkova přes skromný Žižkov až na tzv. lepší adresu v Holešovicích. Po Janově skonu v dubnu 1909 zde na Belcrediho třídě žila Marie čtyři roky jako vdova, než vstoupila do svazku s Emanuelem.
Nejpozoruhodnější kapitola Mariina příběhu však přichází až po Emanuelově smrti, kdy pouhé tři měsíce po jeho úmrtí uzavírá 27. července 1914 v mimopražském Terezíně třetí manželství s movitým obchodníkem s kůžemi Adolfem Horákem.
Pro tento svůj překotný sňatek Marie potřebovala získat církevní dispens, neboť nedodržela obvyklou dobu ročního smutku, a to se jí zdařilo. Stejně tak patrně musela církevní autoritě objasnit své vdovství po muži, s nímž byla rozvedena „od stolu a lože“. Výjimka pro uzavření rychlého nového sňatku se obvykle bez dalších otázek udělala pouze vdovcům či vdovám s nezaopatřenými dětmi, což nebyl tento případ.
Vše poněkud neromanticky naznačuje Mariinu snahu udržet si navyklý společenský a finanční status. To, že si vzala i za třetího manžela vdovce jí však může být vyčítáno těžko, protože dostupní muži jejího věku se nacházeli ve vdoveckém stavu. Zajímavá je ale skutečnost, že i její první manžel byl vdovcem. To však může vypovídat o absenci jejího věna, což jí neumožnilo širší výběr životního partnera, než o zřejmé strategii volby mužů – vdovců krátce po úmrtí svých partnerek.
Nemoc jako skrytý aktér příběhu
Klíč k pochopení neobvyklé manželské konstelace se může nacházet i v Emanuelově nemoci. Tuberkulóza (lidově nazývaná jako souchotiny či výstižněji úbytě), které podlehl, nepřicházela v roce 1914 jako blesk z čistého nebe. Ačkoliv bakterie Mycobacterium tuberculosis byla objevena již v roce 1882 Robertem Kochem, účinný lék byl ještě po dlouhou dobu nedosažitelný. Teprve roku 1943 Selman Waksman a Albert Schatzer objevili Streptomycin – první skutečně účinné antibiotikum proti tuberkulóze.
V době Emanuelova onemocnění existovaly omezené léčebné možnosti – klimatoterapie, pobyt v sanatoriích, pneumotorax (umělé zhroucení plíce), dietetická opatření a klid na lůžku. Diagnóza tuberkulózy se stávala faktickým rozsudkem smrti, jen s nejistou lhůtou odkladu. Choroba se projevovala měsíce před fatálním koncem, kdy se mezi její typické symptomy řadilo vysilující noční pocení, neutuchající kašel a charakteristické hubnutí.
Je tedy vysoce pravděpodobné, že Emanuel již v říjnu 1913, v době svatby s Marií, vykazoval varovné příznaky. Nelze však vyloučit, že je přesto dokázal před okolím maskovat, snad doufal v remisi či je zlehčoval jako dočasnou indispozici…
Marie však jako zkušená žena, která již jednou ovdověla, musela rozpoznat, že si nebere muže v plné síle. Věděl tehdy skutečně Emanuel o své nemoci? A pokud ano, věděla o ní Marie? Vyvstává tak několik možných interpretací.
Byla svatba aktem milosrdenství vůči nemocnému muži?
Nebo se jednalo naopak o kalkulaci ze strany ženy předpokládající brzké vdovství?
Časová posloupnost událostí vyvolává přinejmenším rozpaky:
1. svatba v říjnu 1913,
2. rozvod po nezpochybnitelném intenzivním úsilí již v únoru 1914,
3. Emanuelovo úmrtí v dubnu 1914,
4. a Mariin nový sňatek v červenci 1914.
Malá vsuvka: Nečekané bonusy při mém pátrání
Nejcennější moment celého genealogického pátrání pro mě totiž nastal, když se mi po zveřejnění příspěvků na toto téma na Facebooku i Instagramu ozval milý badatel z Nového Strašecí, který mi POSKYTL Emanuelovy dobové fotografie! Ty jste již viděli zahrnuté i v textu článku a Emanuel je na nich zdokumentován spolehlivě. Jsem za to moc vděčná!
Fotografie přidávají další rozměr celému příběhu – Emanuel přestává být pouhým jménem jednoho z osmi mých prapradědečků a zajímavým příkladem matriční záhady, ale stává se skutečným člověkem s tváří, pohledem, postojem. Tato skutečnost nám tak ilustruje prostý fakt, že v genealogickém bádání hraje významnou roli nejen systematické studium, ale také štěstí a spolupráce s dalšími badateli či pamětníky. 🙂
Rodinná paměť, její selektivita a zajetí společenských konvencí
Zajímavost představuje i způsob, jakým se Emanuelův příběh odrazil v rodinné paměti – či spíše v jejím systematickém mlčení. Moje mateřská babička, Emanuelova vnučka narozená až po jeho smrti, o něm nikdy nevyprávěla. Naproti tomu o svém druhém dědečkovi, který zemřel, když jí byly pouhé dva roky a stěží mohla vycházet z vlastních vzpomínek, hovořila často a s vřelostí. Byly Emanuelovy děti tak zaskočeny otcovým nečekaným manželstvím, nebo jim bylo spíše líto jeho zklamání a nemoci, a tak raději o všem pomlčely?
Celý příběh se odehrává v době přísných společenských norem. Doba ročního smutku po úmrtí partnera byla považován za minimální penzum společenského taktu, které Emanuel nesplnil. Doplňujícím faktem je i to, že prapradědečkova první žena Johanna trpěla srdečními problémy, v důsledku kterých později zemřela. Je možné, že v posledních letech a především měsících svého života již nebyla schopna o domácnost pečovat, což její muž nemusel lehce snášet. Hledal tak Emanuel v Marii především ochotnou hospodyni a případnou pečovatelku, která rychle vše opět uvede do předchozích řádných poměrů?
Genealogie jako vskutku detektivní práce
Příběh Emanuela a Marie poukazuje, že genealogické bádání s sebou přináší i nečekaná překvapení a archivní dobrodružství. Za každým matričním zápisem, za každým datem narození, sňatku či úmrtí se skrývá lidský příběh. Když se nám podaří tento příběh alespoň v jednotlivých fragmentech rekonstruovat, získáváme nejen poznání o našich předcích, ale i o společnosti, v níž žili, a v neposlední řadě i o nás samých, když reflektujeme tuto historii.
Co se skutečně odehrálo v závěru života Emanuela Spala, respektovaného varhaníka, ředitele kůru, absolventa pražské konzervatoře, otce čtyř dětí dospělých a tří dětí, které zemřely ještě v raném věku, vdovce a utajeného ženicha, který byl rozvedeným, a přesto do své smrti platně ženatým mužem. Matriční záznamy nám poskytují data a fakta, ale motivy a emoce našich předků zůstávají skryty mezi řádky a trpělivě čekají na své objevení.
A nyní přikládám odkazy na záznamy o posledním roce prapradědečkově života (nezapomeňte skrolovat či nastavit velikost zobrazení).⬇️
Úmrtí první manželky Johanny Spalové: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10309/68
Svatba Emanuela s Marií Chroustovou Baborovskou: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=9FB94472460C4CE3ADC9D7408A35479B&scan=292#scan292
Emanuelovo úmrtí: http://ebadatelna.soapraha.cz/d/10309/75#
Svatba vdovy Marie s Adolfem Horákem v Terezíně: https://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=8d0e01f6cf78fd58:-6ca67971:13f99d54109:-7ed3&scan=0950a1fea81e45679d6896f75b0c6e6f
Metodologie řešení pro matriční záhady
Případ Emanuela Spala může také sloužit pro začínající genealogy jako ukázkový příklad toho, jak je možné dále postupovat, když narazíme na některé matriční záhady. Dovoluji si doporučit následující strategii.⬇️
🔷 Důkladná analýza primárního pramene (zde matriční záznam o úmrtí) – nejprve je třeba pečlivě prozkoumat samotný zápis, všimnout si všech oprav, dopisků i nestandardních formulací.
🔷 Vyhledání souvisejících matričních záznamů – u záznamů o úmrtí je vhodné prověřit zápisy o sňatcích, u křtů záznamy o sňatcích rodičů atd.
🔷 Rozšíření geografického pole – jak vidíme v případě Emanuela, klíčové informace se mohou nacházet v matrikách zcela jiných lokalit.
🔷 Přechod k dalším pramenům – kromě matrik je třeba využít sčítací operáty, pozemkové knihy, úřední dokumenty či soudní akta aj.
🔷 Zapojení kontextuálních informací – porozumění dobovým konvencím, právním předpisům a společenským normám.
🔷 Sdílení a spolupráce – zveřejnění dílčích výsledků může vést k nečekaným objevům, jakým se staly například nové skupinové fotografie Emanuela.
Závěr: Jeden škrt v matrice a klubko otázek
Je sestavování rodokmenu jednotvárnou činností? Případy jako ten Emanuelův jsou důkazem, že genealogie nespočívá jen v dohledávání tzv. suchých dat a vyplňování okének v rodokmenech. Je to detektivní práce, při níž z fragmentů informací rekonstruujeme životy lidí, kteří tu pobývali před námi. A někdy stačí jediný přeškrtnutý řádek, aby se před námi otevřel zapomenutý příběh plný nečekaných obratů.
Prapradědeček Emanuel i nevlastní praprababička Marie připomínají, že v jakékoliv době lidé nejsou prosti omylů, zoufalství i chybných rozhodnutí, stejně tak ale i naděje, odhodlání i pragmatismu. A co si myslíte o této zapomenuté historii vy?
Chcete-li se pustit do vytvoření vlastního rodokmenu, podívejte se ZDE.😉
Chcete-li se více seznámit s četbou starého písma pro plynnější čtení starých matrik a dalších textů, podívejte se ZDE.😉
Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen, eBooku Vzpomínkový průvodce a online minikurzu Vyhledávání v matrikách.
Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.
Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.
Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.
