Vyhledávání v archivech online dnes napomůže odhalit příběhy, které by se jinak velice obtížně vynořovaly na světlo světa, dokonce na něj možná ani nevstoupily. Následující text nepojednává o příběhu z mé rodinné historie. Sken protektorátního udání na čtverečkovaném papíru mě však natolik zaujal, že jsem se okamžitě pustila do dalšího pátrání. Článek může posloužit i jako návod, jak hledat kontextové informace k určitému dokumentu či události.
Dopis, který stojí ve středu celého příběhu
Vyhledávání v archivech online dokáže prvním dojmem působit jako velice vážná, a tudíž i nepříliš zajímavá, činnost. Ve skutečnosti je však prosyceno tolika emocemi, které setkání s lidským osudem vždy obnáší, že se se ocitáme v přepestré sbírce neuvěřitelných příběhů.
Domácký kostičkovaný papír s celkem úhledným rukopisem nese datum 29. září 1941. Právě začátkem tohoto měsíce Reinhard Heydrich podepisuje nařízení o povinném označování Židů žlutou hvězdou. Vyhlášené bylo 5. září a v Protektorátu nabylo účinnosti 19. září 1941. Dopis tedy vznikl pouhých 10 dní poté. „Naštěstí“ se udání dochovalo v archivu a lze se mu tak tak věnovat hlouběji.
Považuji za svou povinnost upozorniti Vás na následující případ. Pí Ecksteinová, vdova po Oskaru Ecksteinovi, rozená Lustigová, jest čistokrevná židovka. Bydlí Praha III. Mělnická 9 u.
Poněvadž na to nevypadá, jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje. Nedodržuje ani jedno židovské nařízení. – Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a biografů, pozdě večer domů, jezdí na výlety, byla několikrát viděna nastupovat do vlaku. – Nemá v občanské legitimaci J. a vůbec nenosí židovský odznak.
Nemohu se již déle dívat na tuto neobyčejnou židovskou drzost a proto Vám to oznamuji. –
Žádám Vás, abyste Ecksteinovou přísně potrestali.
V plné úctě
P. S.: Současně podávám hlášení Gestapu.
Jazyk dopisu je úřední, tedy záměrně formulován do úřední podoby, a proto působí ještě mrazivěji. Pisatel se stylizuje do role svědomitého občana, který pouze plní svou domnělou povinnost. Z textu je však jednoznačně cítit osobní rozhořčení a nepříliš dobře skrývanou závist: vadí nejen to, že Marie Ecksteinová nenosí žlutou hvězdu, ale také, že chodí „pozdě večer domů“ a „jezdí na výlety“.
Autor dopisu je nezvykle seznámen s řadou detailů: zná přesnou adresu, denní režim, přesný vzhled, dokonce i fakt, že v občanské legitimaci chybí označení „J“. Nejvíce nápadné však je, že uvádí i rodné příjmení Lustigová – údaj, který by náhodný známý stěží znal. Marie je totiž vdovou, která však ztratila muže až po mnoha letech manželství a ani sama z Prahy nepochází. Navíc její sňatek s Oskarem Ecksteinem byl civilní, tedy nijak nábožensky směrovaný.
A právě tady začíná detektivní rovina příběhu, kde vyhledávání v archivech online hraje hlavní roli.
Vyhledávání v archivech jako cesta k lidskému příběhu
Podle archivních pramenů se Marie narodila 4. srpna 1896 do rodiny Lustigů na Plzeňsku a později se provdala za Oskara Ecksteina. Z Pražského adresáře 1937–1938 na stránkách Archivu hlavního města Prahy víme, že manželé už tehdy žili na udané pražské adrese – tedy i před začátkem okupace. Po Oskarově úmrtí v květnu roku 1941 (tedy 4 měsíce před osudným dopisem) Marie stále bydlí na téže adrese.
V Národním archivu Praha se dochovala i její fotografie z žádosti o cestovní pas, ten jí byl vydán v květnu 1939. Úřední zápisy tak doplňuje konkrétní tvář: žena se světlými vlasy a odhodlaným pohledem. Nic na ní neodpovídá schematickému obrazu „typické Židovky“ šířeném dobovou propagandou. A právě tento nesoulad mezi realitou a jejím předpokladem je v dopisu zdůrazněn: „poněvadž na to nevypadá – jest odbarvená blondýna“.
A co následovalo poté?
Již 3. října 1941 byla Marie zatčena. Při následujícím výslechu se snažila vysvětlit, že hvězdu nenosí nikoli ze vzdoru, ale proto, že si není jista svým původem. S až dojemnou tvrdošíjností zdůrazňovala, že jí její matka Emilie Lustigová krátce před svou smrtí v červenci roku 1939 svěřila, že je osvojené dítě. Porodila ji prý árisjká žena Emilie Vrátníková, následně provdaná Řeháková, pocházející z Chrudimi. Ať její příběh bylo pouhou ochrannou fabulací či se skutečně zakládal na pravdě, nebylo jí to samozřejmě a bohužel u vyšetřovatelů z Gestapa nic platné.
Překlad německého zápisu její výpovědi je doslovně:
Žlutou židovskou hvězdu nenosím, protože podle výpovědi Emilie Lustigové, kterou mi sdělila na smrtelné posteli dne 6. července 1939, jsem nemanželskou dcerou Marie Kárníkové, provdané Řehákové, bytem v Chrudimi č. 77. Nemohu k tomu nic doložit, protože jsem se tím kvůli nemoci mého manžela, který zemřel 1. května 1941, doposud nezabývala.
Kdo byl můj skutečný otec a zda byl Árijec či Žid, mi není známo. Každý den jsem doma od 20 hodin. Nakupovat chodím pouze v časech vyhrazených pro Židy. Do kaváren a biografu kvůli smutku nechodím vůbec. Z Prahy jsem nikam necestovala.
Níže si prohlédněte galerii skenů písemností k Mariinu příběhu (klikem zvětšíte), za které vděčím Národnímu archivu ČR, Institutu Terezínské iniciativy a Arolsen Archives. Děkuji!
Poznámka č. 1:
Mariin manžel Oskar Eckstein, se kterým prožila 16 let bezdětného manželství, byl o 22 let starší, narodil se 5. července 1874. Vzhledem k tomu, že podlehl dlouhodobé nemoci a Marie tak byla omezena péčí o něj, jsem nakloněna věřit tomu, že se chtěla potěšit mimo domov, což by jí židovská identita znemožňovala. Svým vdovstvím se vymanila ze společného rasového posuzování manželů, sama byla pokřtěná a rovněž i věřila tomu, že o jejím židovském původu nebude nikdo v Praze vědět.
Árijský původ osvojením sice nelze samozřejmě plně vyloučit, avšak jeví se jako velmi nepravděpodobný. Marie ve dvouletém mezidobí od udaného sdělení této skutečnosti si nezajistila jakékoliv svědectví či doklad o této tolik důležité věci. Vše vyznívá jako záchranná strategie, na kterou se ze svých posledních sil upnula.
Ihned po výslechu byla Marie zaregistrována na Židovské náboženské obci v Praze (a proto dosud neměla požadované „J.“ v občanských dokladech), kde obdržela číslo 6087. Čísla se udělovala, jak je obvyklé, vzestupně, a tak je zřejmé, že její původ byl odhalen jako jedné z posledních. Okamžitě po tomto prozrazení se na ni začaly vztahovat všechny dosavadní i budoucí restrikce a současně byla i v hledáčku Gestapa.
7. května 1942 pak byla byla zařazena do transportu At č. 163 z Prahy do Terezína a již o 2 dny později do transportu Ax č. 163 z Terezína do Sobiboru. Tedy se s ní pro mírnější pobyt v Terezíně nebylo počítáno. V Sobiboru, místě s hrůznou pověstí, její stopa i její osud končí. Datum smrti se nedochovalo, jak je pro vězně z tohoto likvidačního tábora bohužel příznačné, s jistotou však nepřežila. Z transportu, kterým se vydala na tuto cestu, se nevrátil totiž nikdo.
Pátrání po podpisu aneb vyhledávání v archivech online
Zatímco oběť je díky digitálním archivům poměrně dobře dohledatelná, pisatel dopisu zůstával dlouho bezejmenný. Jedinou stopou je podpis na konci čtverečkovaného listu, jímž se autor hlásí k dohledu nad druhými.
Byl pisatelem muž či žena?
Na první pohled působí písmo pevně a strukturovaně, mohlo by patřit muži. Ovšem obsah dopisu i vlastní sloh ukazují téměř jednoznačně na ženskou autorku. Pisatel se výrazně soustředí na vzhled, chování a společenskou přiměřenost druhé ženy. Dopis také s jistotou shrnuje dosavadní pozorování více osob, neboť jediný člověk by tolik údajů nemohl sám zaznamenat. Silnějšími sociálními kruhy se pak vyznačují pak ženy.
Sdělení jako „poněvadž na to nevypadá“ či „chodí nakupovat po celý den“ vyjadřují směs pozorování, závisti a morálního soudu, který je taktéž typický pro ženský resentiment. K tomu přidejme list vytržený ze zápisníku, nikoliv dopisní papír, který by spíše zvolil muž, kdyby se snažil navodit odborný administrativní dojem.
A co dalšího můžeme shledat o pisateli?
Rukopis dopisu je úhledný, jazykově srozumitelný, ale obsahuje také chyby. Výběr slov – „součastně“, „arijka“, „povinost“ z originálního textu – odpovídá hovorové, nikoli administrativní řeči. Styl tak spíše odpovídá člověku s nižším středním vzděláním, který si chce psaním dodat vážnosti. To například ilustruje výraz „jest“, v té době již běžně neužívaný. Termín „drzost“ pak odhaluje silný emoční náboj a osobní vazbu k ohlašované osobě. To všechno naznačuje, že šlo o někoho z bezprostředního sousedství, kdo měl Marii doslovně na očích.
V tomto bodě jsem se však rozhodla výsledky svého pátrání nesdílet, nechtěla bych se mýlit nebo se někoho z žijících příbuzných dotknout.
Chcete-li se však pustit do pátrání sami:
doporučuji pročíst si Pražský adresář ZDE: abecední seznam příjmení osob a jejich adres, takový předchůdce telefonního seznamu :). Je pro vás nalistovaný od „Zi“. Pisatelka bude jistě pocházet z nejbližšího okolí Mariina bydliště.
A jak rozpoznat dobové adresy? Moji nejoblíbenější pomůcku pro vyhledávání v historických mapách Prahy představuje web Dvě Prahy ZDE. Otevřete si na něm mapu z roku 1938, případně z roku 1945, ve srovnávacím okně budete mít mapu ze současnosti.
PS: Zajímavé je, že malá ulice Mělnická patřící tehdy i dnes pod Malou Stranu zůstala ve stejné podobě jako v roce 1941. Všechny domy jsou zachovány, takže i čísla evidenční značící pořadí v ulici jsou identická. To si kontroluji i v historických mapách.
Poznámka č. 2:
Okolnosti Mariina příběhu jsou složitější tím, že do Prahy se přistěhovaly i obě její mladší sestry: Anna a Zdeňka. Ty, ač plně asimilované, se k židovskému původu přiznaly. V té době již mají ve svých občanských legitimacích červené „J“ a nosí též žlutou hvězdu (dokumentace viz níže v galerii).
Dalším snadno dohledatelným důkazem je i matriční záznam o sňatku, kdy sice Marie v lednu roku 1925 absolvovala pouze civilní obřad, avšak v kolonce „vyznání“ mají oba svatebčané od magistrátního úředníka zapsáno „židovské“. Nezvyklý sňatek téměř 51-letého svobodného ženicha s 29-letou svobodnou nevěstou pak naleznete ZDE.
Bohužel z níže zveřejněných dokumentů vyplývá, že z obou Mariiných sester nevyvázla ani jedna.
Níže si prohlédněte galerii skenů písemností k Mariiným sestrám Anně a Zdeňce (klikem zvětšíte), za které vděčím Institutu Terezínské iniciativy a Arolsen Archives. Děkuji!
Rozloučená Anna Navrátilová (rozluka proběhla roku 1940, tedy s největší pravděpodobností se manžel Dr. Navrátil podvolil nátlaku na ukončení smíšeného svazku, aby si zachoval árijskou identitu) zemřela v Osvětimi. Stejně tak její syn Milan i dcera Věra z jejího prvního manželství s izraelitou Rudolfem Halberstadtem holocaust nepřežili.
Zdeňka Lustigová (provdala se za muže se stejným příjmením jako její otec) a syn Jiří zahynuli v Osvětimi. Život Zdenčina židovského manžela se ukončil již v Terezíně. Po této trojici sester tak nezůstal žádný přímý potomek.
Banální zlo na čtverečkovaném papíru
Celý příběh bohužel vypovídá o tom, jak snadno se člověk může ocitnout na straně moci zla, a to jen proto, že mu v tu chvíli nabízí pocit jistoty a důležitosti. A jak se „banální“ psaní jedné nespokojené ženy přetváří na nástroj smrti ženy jiné, ochotné se době nepoddat. Filozofka Hannah Arendtová pro podobné situace právě použila pojem banalita zla – zlo, které nevypadá démonicky, ale všedně, například začleněné do na první pohled malicherné korespondence.
Osud Marie Ecksteinové, bezdětné vdovy, byl sice v té době již bez optimistického výhledu, ale toto udání jí vzalo čas, který mohla využít na útěk či další způsob záchrany. Naivní obrana při vyšetřování apelující na nemanželský árijský původ (i když by to dokonce mohla být i pravda, ovšem bez testů DNA a v antisemitské době..) jen potvrdila její vzdornost a Gestapo na ni o to více upřelo svou nepříznivou pozornost. Sobibor nebyl pro ni vybrán náhodně, byl místem, kam se vědomě odesílalo na jistou smrt. A tam již Marii žádná obranná taktika pomoci nemohla.
Adresář, spisy a podpis: vyhledávání v archivech
Na tomto případu je dobře vidět, co všechno nám vyhledávání v archivech online umožní:
🔷 z databáze obětí holocaustu si zvolíme Mariin příběh,
🔷 rovněž z této databáze obětí holocaustu a z databáze Arolson Archives zjistíme dostupné údaje o dotyčné ženě,
🔷 z databáze z policejního spisu v Národním archivu ČR dohledáme další podrobnosti,
🔷 v Archivu hlavního města Prahy prolistujeme matrikami, abychom nalezli sňatek i pohřeb manžela.
🔷z digitalizovaného adresáře Prahy či jiného většího města (uličníku coby předchůdce telefonních seznamů) dohledáme prostřednictvím digitalniknihovna.cz sousedy z nejbližšího okolí, jak tomu obsah dopisu s udáním naznačuje,
🔷 díky rozpoznání podpisu pisatele spojíme toto příjmení s křestním jménem (podpis obsahuje pouze iniciálu) a adresou.
Prožíváme tak tak trochu smutnou detektivku, ne způsob usvědčování někoho, kdo se k věci sám už nemůže vyjádřit. Přínos celého příběhu však lze spatřit v rozšíření běžného pohledu upřeného na tvorbu vlastního rodokmenu o přizvání i dalších aktérů té doby. A v neposlední řadě se seznamujeme s možnostmi vyhledávání v archivech online.
Tip: Máte-li zájem naučit se základní grafické úpravy či efektivně využívat nástroje umělé inteligence pro rozšířené možnosti historických objevů, podívejte se na online minikurz Digitální pomocníci genealoga. ⬇️
Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen, online minikurzu Vyhledávání v matrikách i online kurzu Čtení kurentu a orientace ve starých matrikách.
Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.
Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.
Zdroje článku: Národní archiv ČR – fond Policejní ředitelství v Praze, 1941–1950, sign. E 258/3; Pražský adresář 1937–1938 viz digitalniknihovna.cz; Institut Terezínské iniciativy viz holocaust.cz; Arolson Archives viz arolsen-archives.org, Archiv hl. m. Prahy viz katalog.ahmp.cz/
Zdroje ilustrací: Národní archiv ČR; Institut Terezínské iniciativy; Arolsen Archives; Pixabay; Wikimedia Commons
Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.
