Fakt, že dětská úmrtnost byla až do doby první republiky vysoká, je obecně známý. Jaká specifika lze však v této oblasti vyčíst při tvorbě rodokmenu? A jaké poučení si lze z této nepříliš vzdálené historie odnést pro dnešní dobu?
Smrt dítěte se dříve stávala smutnou zkušeností prakticky každé rodiny. I mojí babičce (otcovské) zemřelo první dítě ve třicátých letech na zápal plic, což tehdy nebyla bohužel vůbec výjimka. Ostatně i největší pražský hřbitov, kterým jsou Olšany, měl vyhrazenou speciální dětskou část, kam byla i tato moje malá teta pohřbena.
Nalezla jsem ve svém rodokmenu pouze jedinou rodinu, které se dětská úmrtnost vyhnula. Všech tamějších 10 dětí, kdy jsem rovněž v matrice nenalezla zápis o tzv. mrtvorozeněti, se dožilo dospělosti. První dítě pocházející z této rodiny zemřelo na zápal mozkových blan „až“ ve věku 21 let.
Dětská úmrtnost týkající se specifických skupin
Jak lze předpokládat, černého Petra si vytáhly především děti z mnohočetných těhotenství. Smutnou bilancí se tak vyznačuje dětská úmrtnost dvojčat či trojčat (zápis o čtyřčatech jsem žádný nenalezla). Při šťastné konstelaci z těchto sourozenců přežilo pouze jedno, samozřejmě to nejsilnější.
Pro zajímavost přikládám zápis z matriky zemřelých o dvojčatech, sestrách mého pradědečka, které zemřely v rozestupu několika dní. V matrice jsou Marie a Anna Pospíšilovy uvedeny přímo pod sebou. Odkaz naleznete ZDE.
Dětská úmrtnost nalezenců
Radikální dětská úmrtnost se pak vyskytovala u nalezených dětí, tzv. nalezenců, kdy mnohonásobně převyšovala úmrtnost dětí vážících se ke konkrétní rodině. Matek rodících nechtěné dítě bylo vysoké množství, stěhovaly se v pokročilejší fázi těhotenství do anonymnějších velkých měst, především do Prahy, a tak bylo nutné se s touto situací vypořádat.
Děti totiž byly různě odkládány k příbuzným, kteří však měli starostí se zabezpečením vlastních dětí více než dost, pokládány před dveře kostelů a klášterů, kde také někdy byly objeveny až se zpožděním apod. V nejhorších případech byly tyto děti bohužel i usmrcovány, například záměrným ponecháním na mrazu.
Známá pražská porodnice u Apolináře, jejíž vznik se pojí již s rokem 1789, měla speciální část vyhrazenou pro anonymní porody. Rodičky mohly své děti ponechávat ihned po porodu v nalezinci, který příhodně fungoval ve stejné budově. Jednalo se o opatření, jehož jednoznačným záměrem byla ambice, aby se dětská úmrtnost, stejně tak jako úmrtnost rodiček bez odborné pomoci, snížila.
Zajímavé však je, že tyto služby nebyly využívány pouze těmi nejchudšími ženami, ale také ženami z bohatších poměrů. Většinu však tvořily nemajetné nešťastnice bez naděje na sňatek s biologickým otcem dítěte, případně jiným nápadníkem. Více o historii porodnice u Apolináře pro zajímavost naleznete ZDE.
Osud nalezenců daných na vychování za Prahu
Přeživší nalezenci, o které neprojevili zájem případní adoptivní rodiče, pak byli dáváni na vychování rodinám pěstounů, které pro tento účel získávaly finanční kompenzaci. Například nalezenci z Prahy byli často odkládáni do obcí Chraštice, Chraštičky, Holušice, což mi potvrdili i další spolubadatelé. Dětská úmrtnost u těchto nalezenců však byla mnohem vyšší, než u dětí narozených v tamních rodinách.
Je otázkou, zda vyšší nemocnost vedoucí k četným úmrtí byla způsobena primární nedostatečnou péčí po porodu, případně absencí mateřského mléka kompenzovaného náhražkovou stravou či celkově liknavou péčí ze strany pěstounů. Je možné, že tyto děti byly skutečně považovány za druhořadé ve vztahu k jejich biologickým nevlastním sourozencům a motiv péče o ně byl pouze a jen finanční.
Mezi pečující osoby v obci Holušice se řadila i rodina mého přímého předka (prapradědečka), která se starala například o nalezence Václava Kurze (pražské nechtěné dítě nesoucí číslo 19345), který rovněž v nízkém věku zemřel viz odkaz na záznam o úmrtí ZDE.
Jako příčina úmrtí malého Václava byl uveden „psotník“, dříve často užívaná formulace, která v dnešní době však nemá žádné lékařské opodstatnění. Obecně se tato příčina úmrtí uváděla v matrice zemřelých v případě, že dítě před smrtí trpělo křečemi, což mohla způsobit celá řada primárních diagnóz.
Smutek za děti? Raději ne!
Všudypřítomná dětská úmrtnost však rodiče a další pozůstalé příbuzné společně se silnou křesťanskou vírou dokázala více obrnit vůči bolesti. Děti tak nebyly příliš oplakávány, ostatně šířila se i pověst, že pláče-li se nad dětmi příliš, budou potom vyplakány z nebe.
Lenka Peremská uvádí následující: „Zatímco za mrtvé vyzváněla hrana, dětem se zvonit nesmělo a nemělo se dokonce ani plakat. Byť byli pozůstalí, zejména vdovy, nářkem za zemřelého doslova povinováni, miminka vyháněly slzy z ráje. Na rozdíl od zbytku společnosti se totiž ze zemřelých dětí okamžitě stávaly andělé.“* Dlužno dodat, že se za samozřejmost považoval křest dítěte, které v nouzi mohla pokřtít i laická osoba z blízkého okruhu, nestihlo-li se již poslat pro faráře.
Je neuvěřitelné, s čím vším se naši předci museli dokázat vyrovnat, kdy jeden z četných křížů představovala i vysoká dětská úmrtnost, která každým začínajícím genealogem z počátku otřese. Není jiné východisko, než tento fakt prostě přijmout s pokorou, kterou v násobně vyšší míře museli projevit naši předchůdci.
* PEREMSKÁ, Lenka. Váš rodokmen krok za krokem. Brno: CPress, 2013. ISBN 978-80-264-0279-4, s. 73
Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen
Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.
Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.
Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.
