Nalezenci

Pražští nalezenci aneb kdo se postará o nechtěné děti?

S nalezenci se při čtení starých matrik setkáváme často. Každý ví, že na jejich osudu nebylo nic k závidění, ale jak to bylo s nimi přesně? Kdo a do jakého věku měl povinnost se o ně postarat? A co obnášela „střída“?

Nalezenci v ústavu nebo v pěstounské péči

Nalezenci byly obecně nazývány děti, jejichž původ nebyl znám, a také děti nemanželské vyrůstající v ústavu – nalezinci. První zásadní krok v oblasti nechtěných dětí a s tím spojené úmrtnosti novorozenců i rodiček představovalo založení Zemské porodnice a nalezince v Praze u Apolináře roku 1789. Až do roku 1883 zde navíc existovalo i anonymní oddělení, kde mohly ženy rodit v utajení. Sice zde panovala rovněž vysoká úmrtnost, ale již se jednalo o systémové a pokrokovější řešení.

 

Z důvodu nedostačující kapacity byla vybudována ústavní pobočka v Karlíně. Více o porodnici a dětské úmrtnosti se dočtete ve starším článku ZDE. Smutná také byla skutečnost, že existovalo nemálo žen, které se vzdaly po porodu vlastního dítěte, které odložily do nalezince, a daly se najmout jako kojné do zámožných rodin.

 

Nalezenci pobývali buď přímo v ústavu nebo žili u pěstounů, a to obvykle do šesti let věku. Nebyl-li o ně po návratu od pěstounů projeven zájem ze strany příbuzných či nepřevzala-li si je z nějakého důvodu domovská obec, byli umísťováni do karlínské pobočky nalezince.

 

Návrat dětí z pěstounské péče, i když k nim pěstouni nebývali příliš laskaví (i s ohledem na jejich nesrovnatelně vyšší mortalitu v porovnání s dětmi manželskými), probíhal neradostně. Dojemně to popisuje Vojtěch Franc*:

 

„O osmé hodině ranní viděti bývá každodenně několik takových dětí, any plačíce stojí se svými pěstounkami před červeným domem. Mnohé z nich klusaly bosýma nohama, v chudičkém oděvu po celou noc, aby přišly v čas. Pěstounka odevzdá dítko v přijímací kanceláři, vrátí kontrakt i zbytek ošetřovného.

 

Následuje bolestná, srdce rozrývající scéna: loučení dítka s pěstounkou. I takové dítko, s nímž nebylo právě nejcitelněji zacházeno, přilnulo k pěstounce s nejupřímnější láskou celé něžné duše své, a v obavě, co s ním dále se poděje, bolestně se od ní odlučuje. „Neopouštějte mne, maminko, budu vás poslouchati! Bijte mne, jak chcete, jenom mne zde nenechávejte.“ – tak bědují tato ubožátka. Mnohé upadne do mdlob, jiné křečovitě chytá se šatů své pěstounky. Ta však odchází domů a po čase přijde si pro dítě jiné.“

Nalezenci

Nalezenci a jejich pěstouni

Pěstoun, v praxi tedy vdaná pěstounka, byla uznána vhodnou pro tuto roli za předpokladu mravní (osvědčení od faráře) a fyzické způsobilosti (zdravá a kojící matka). Následně žena podepsala smlouvu a složila přísahu a mohla s kojencem ve věku něco málo týdnů odejít. Pěstounů byl obecně velký nedostatek, vyplácená finanční odměna motivovala totiž pouze tu nejchudší část obyvatelstva. Příspěvek se pak s věkem dítěte snižoval, takže vzít si malého kojence bylo pro pěstounku nejvýhodnější volbou.

 

Pěstounská péče byla rozšířena především v následujících okresech: dolnokrálovickém, benešovském, uhlířsko-janovickém, mladovožickém, vlašimském, smíchovském, příbramském, teplickém, vinohradském, ledečském, českobrodském, humpoleckém, černokosteleckém. V mém rodokmenu figuruje rodina mého prapradědečka z obce Holušice (tehdy v píseckém hejtmanství), u které pobývali nalezenci, bohužel s vysokou úmrtností, což je mi velice, velice líto. Údaje jsou obsaženy mj. v této matrice zemřelých obce Chraštice (odkaz ZDE), kde se objevuje mnoho záznamů o skonech malých nalezenců.

 

Nalezenci tedy u pěstounů pobývali maximálně do šestého roku života (pokud tedy nebyli vráceni dříve či pravděpodobněji bohužel nezemřeli). Po jejich navrácení zpět do ústavu byla nově prošetřena situace, zda mohou být předáni do péče příbuzným, ideálně biologické matce, měla-li o ně zájem a dostatečné zázemí, dočasně umístěni do pobočky ústavu v Karlíně či odevzdáni domovské obci. Někteří z nich měli podle situace větší či menší štěstí, že si je původní pěstouni ponechali, již však bez vypláceného finančního příspěvku, což museli náhradní rodině kompenzovat svou pracovitostí.

Proč bylo za hraniční věk považováno 6 let?

Jednalo se o věk, do jehož dosažení se nacházeli nalezenci pod ochranou ústavu. K první fixaci věku došlo roku 1806, kdy byla hranice stanovena na 12 let věku, v roce 1829 pak došlo ke snížení na 10 let a nakonec roku 1872 byla tato hranice finálně snížena na pouhých šest let věku dítěte.

 

Řešení situace tak bylo přeneseno v nejnižším možném věku dítěte, kdy se vůbec dalo mluvit o nějakých základech jeho samostatnosti, na nižší územní celky, to znamená obce. Ty se musely finančně i administrativně postarat (zcela na své náklady) o tyto malé svěřence. Ze situace šestiletého dítěte na zásadním životním rozcestí se člověku svírá srdce, ale dřívější časy byly v mnoha ohledech velmi kruté.

Nalezenci a obecní péče

Pokud se šestiletého dítěte neujali bližší či vzdálenější příbuzní, nebylo ve výjimečném případě přijato do přeplněného nalezince (což nebyla také šťastná varianta), podléhal jeho další osud rozhodnutím domovské obce. Obec mohla zcela volně rozhodovat ve věcech výchovy a zaopatření nalezenců, protože poručenské soudy, které jako jediné měly k dispozici přesnou evidenci, prioritně řešily zcela jiné záležitosti. Obec tedy plnila svou povinnost pouze podle uvážení vlastních představitelů.

 

Péče o bezprizorní děti pak byla často řešena velice necitlivými způsoby, a to buď střídavou metodou (tzv. střídou), kdy se jednalo o předávání dítěte z rodiny do rodiny podle daného rozvrhu, či licitací nákladů, tedy jakousi veřejnou dražbou dítěte. Děti mohly být a také v praxi byly využívány se zřejmým souhlasem obce k nejtěžším zemědělským pracím a často sdílely společný prostor s dobytkem.

 

Označení panchart, jímž byly ze všech stran častovány, pak bylo z jejich těžkostí pravděpodobně tou nejmenší. Kdo se za těchto podmínek dožil dospělého věku, máloco s ním v dalším životě již mohlo otřást. Nezbývá než vyjádřit neskonalou lítost vůči osudu a neskonalý respekt vůči vůli těchto nechtěných duší.

 

* FRANC, 1884, s. 28-29.

ZDROJE:

 

DVOŘÁK, Jan. Jednotná organisace dozoru na nalezence, sirotky a děti opuštěné
v království Českém. Praha: Bursík a Kohout, 1905.

FRANC, Vojtěch. O nalezencích v Čechách. Český Brod: Josef Miškovský, 1884.

SMOLÍKOVÁ, Veronika. Pěstounská a ústavní péče v proměnách času [on line].
Brno, 2015. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Odkaz: https://is.muni.cz/th/eiw6z/

SMOLÍKOVÁ, Veronika. Tradice pěstounské péče v českých zemích [on line].
Brno, 2014. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Odkaz:

https://is.muni.cz/th/kz1p6/

Eva rodokmen online

Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen

Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.

Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.

Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.srdce

Přejít nahoru