Prostřednictvím rodokmenu procházíme časem

Povězte mi prosím, jaké jste měla dětství?

Tak člověk by měl být především vděčný za vše, co v životě dostal. Moji rodiče se o mě řádně starali a já se snažila být poslušná. Narodila jsem se, když mojí mamince bylo 40 let, to ale tehdy nebylo nijak výjimečné. Za kmotřičku mi pak šla moje starší sestra Johanna. Můj tatínek Maximilián Matouš se stal měšťanem a arcibiskupským sládkem, vypracoval se. Bydleli jsme v Kroměříži, na Moravu jsem celý život ráda vzpomínala.

A jak to bylo s Vaším manželem, mým prapradědečkem? Byl to sňatek z lásky?

Byla to svatba z lásky, ale zároveň jsem respektovala moje rodiče, to bylo pro mě také důležité. Jak jsem říkala, rodiče byli již starší, když jsem se narodila. Mamince Terezii bylo 40 let, tatínek byl o rok starší. Když jsem se vdávala, bylo jim už 62 a 63 let, ale chtěli mít jistotu, že jsem udělala správný krok. S Janem jsem na přání rodičů svatbu jednou odložila, později však sňatek schválili. Můj o devět let starší muž Jan Slámečka byl synem krejčího z Valašského Meziříčí. Později se však vypracoval a stal se v Praze vrchním soudním radou. Měl stejnou vůli jako můj tatínek.

Jak byste popsala Váš život po svatbě?

Dost jsme se stěhovali kvůli práci mého muže. Pobývali jsme nejdříve v mužově rodišti, to znamená ve Valašském Meziříčí, pak jsme se přestěhovali do Moravských Budějovic, Boskovic až jsme zakotvili nakonec v Praze na Královských Vinohradech v Mánesově ulici, tehdy ale ještě Královské Vinohrady nebyly součástí „Velké Prahy“. Jan v těchto místech vždy zastával nějaký post u soudu. Poslední roky života jsem pak strávila už jako vdova v Říčanech u Prahy.

Narodily se nám čtyři děti: Nejdříve Liduška – Ludmila Božena Terezie, poté Zdenička – Zdeňka Marie Terezie, která ve třech letech bohužel zemřela na šarlach nebo se také říká spála. Až po Zdeniččině smrti se mi narodily další dvě děti, kterými byla Tvoje prababička Mařenka – Marie Zdeňka Božena Spalová a Jeník – Jan Marie Josef. Jeník se narodil až 10 let po Lidušce.

Celkem jsem měla pět vnoučat a dožila jsem se i dvou pravnoučat.

Ale Ty to ostatně prostřednictvím rodokmenu víš. Po svatbě.., byla jsem docela spokojená, mohli jsme si dovolit vždy nějakou výpomoc do domácnosti a Jan byl spolehlivý.

Co Vám ve Vašem životě přišlo nejvíce důležité?

Určitě moje rodina, i když jsem zažila i velkou bolest, když mi zemřela druhorozená dcera. Jako malý, ani ne čtyřletý, zemřel i můj první vnouček Jeníček (Jan Otakar), jehož kmotrem byl můj muž, takže i moje první dcera Liduška si musela zažít svou vlastní velkou bolest. Byla jsem svědkem dvou světových válek, což nebylo pro nikoho nic hezkého. A to jsem měla velké štěstí, že v první světové válce nikdo z mojí nejbližší rodiny nemusel narukovat, druhou světovou válku jsem prožila v ústraní za Prahou, nikomu z mojí blízké rodiny se také nic nestalo.

A pak samozřejmě byla pro mě důležitá moje katolická víra v Boha. Určitě víš od mé vnučky, své babičky, že jsem se až do konce života denně modlila a snažila jsem se opravdu žít jako dobrá křesťanka. Já byla tak vychována, nedovolila bych si po vzniku samostatné republiky odpadnout od víry  jako někteří moji známí i dokonce členové rodiny, kteří se rozhodli buď pro protestantskou, nebo hůře žádnou víru.

A co jste měla naopak v životě nerada?

Snažila jsem se být spíše vděčná a mít trochu radost v každé situaci, i v tom byla skrytá moje víra v Boha, ale nesnášela jsem domácí práce. Naštěstí mi Jan vždy zaplatil nějakou posluhovačku, až ke konci života, když jsem žila s mou nejmladší dcerou Mařenkou, jsem se trošku zapojila do chodu domácnosti. A pak jsem moc nerozuměla té snaze o ženskou samostatnost, se kterou jsem se setkávala za první republiky a o které často mluvila i Tvá babička. Já jsem se cítila samostatná vždycky a nemusela jsem k tomu studovat vysokou školu ani pracovat v úřadu!

Děkuji moc!