Sňatek společně s křtem a pohřbem tvoří základní rituální trojlístek, na který cílí každý genealog, historik, případně antropolog. Jak se sňatek vymaňoval z církevních kompetencí a co se změnilo za osvíceného Josefa II.? A jak dlouhou cestu museli ujít zájemci o občanské sňatky na radnici bez církevní svátosti?
Obsah článku
Církevní a občanské sňatky okem genealoga
S církevními sňatky se čtenář matrik setkává zcela rutinně, občanské sňatky před vznikem samostatné Československé republiky naopak představují výjimku. Podoba církevního i civilního sňatku je odvozena ze starořímského práva včetně podmínky, že manželství musí být založeno na oboustranném souhlasu (ikonické„ano“).
Dalším pramenem, ze kterého církevní, ale i občanské sňatky vychází, jsou pak závěry Tridentského koncilu, především Dekret o reformě manželství z roku 1563. Tridentskou podobu uzavírání manželství přejal i Všeobecný občanský zákoník z roku 1811, ze kterého čerpá právo v Čechách do dnešní doby.
Všudypřítomné církevní a nemyslitelné občanské sňatky
V historii dominující církevní sňatek je uzavírán s myšlenkou nerozlučitelnosti za života manželů i jejich vzájemné věrnosti. Manželství zastupuje i jednu ze sedmi církevních svátostí, tedy je mu přisouzena nejvyšší možná hodnota.
Pozn.: Sedmero církevních svátostí se kromě manželství sestává z křtu, biřmování, eucharistie, svátosti smíření (zpovědi), svátosti nemocných a kněžství.
Církevní svatba představuje veřejný závazek, proto bylo povinné před jejím uskutečněním vykonat ohlášky. Ty sloužily jako jakési farní zpravodajství vylučující utajení sňatku, zároveň nabádaly k tomu, aby byly vzneseny případné námitky (například podezření na příbuzenství blízkého stupně).
Teprve po řádném proběhnutí ohlášek a případném vyřešení komplikací se veselka mohla uskutečnit. Obvykle se tak konalo v bydlišti nevěsty, za účasti příslušného duchovního, dvou svědků a samozřejmě tolika příbuzných a dalších hostů, kolik jich pojala kapacita kostela.
Načasování nejen církevního sňatku
Termín pro svatbu se nejčastěji vybíral v období vymezeným dvěma církevními svátky, a to Třemi králi a Popeleční středou. Začátek sňatkové sezóny byl tedy neformálně zahájen 6. ledna a ukončen Popeleční středou odměřující 40 postních dní do velikonočních svátků. Kromě liturgických povinností směřovaly k tomuto načasování i hospodářské důvody, protože zemědělské činnosti v této době stagnovaly a organizování veselky tak nikoho nemohlo odvádět od polních prací.
Čtenáři matrik znají jistě slovo dispens, tedy povolení sňatku s ohledem na přezkum překážky s pozitivním výsledkem. Obvykle se jednalo o manželství katolíka s nekatolíkem či zrychlení ohlášek, tj. jedenkrát za troje, odůvodněné časovou tísní. Velkou překážku představovalo samozřejmě blízké příbuzenství včetně švagrovství. Žádost o udělení dispensu podával místní farář (poté, co mu ji odsouhlasil příslušný vikář), na biskupství s rozhodovací pravomocí.
Svatbě ale předchází řádné zásnuby
Slavení zásnub je církevně řazeno mezi žehnání, které definuje liturgická kniha „Obřady žehnání“ neboli Benedikcionál. Jedná se o slavnost v úzkém okruhu, která není podmíněna přítomností kněze či jiného duchovního. Žehnat, tj. udělit neformální požehnání, mohou dát snoubencům, tedy dětem, i jejich rodiče.
Svatba se uskutečňovala do roka od slavení zásnub, v této lhůtě mohla jakákoliv strana vrátit straně druhé své slovo a sňatek tak nebyl uskutečněn. Samozřejmě, že zrušení zásnub se obvykle neutajilo před všímavým okolím a přineslo pak zejména snoubence nemilý společenský dozvuk.
Občanské sňatky vstupují do dějin
Občanské sňatky se poprvé na evropské půdě objevují roku 1580 v Nizozemí, a to jako dobrovolná a velmi ojedinělá volba pro členy reformované církve. Roku 1653 jsou rovněž legalizovány na území Anglie, Skotska a Irska, ve Francii poté roku 1787, konzervativní Německo umožnilo občanské sňatky až po svém sjednocení, a to roku 1875.
Zrod občanského sňatku v katolickém Rakousku byl nejednoduchý a započal za éry Josefa II. (i když také Marie Terezie vydala předpisy týkající se manželství), kdy byl roku 1783 panovníkem vydán patent o manželství. V souladu s Josefovým záměrem omezení práv církve pojednával o nezávislosti zákonodárství v manželských záležitostech na církevních normách. Tento dokument pokrýval katolická a evangelická manželství, manželství židovská byla ošetřena samostatným patentem roku 1791.
Po dlouhém časovém odstupu od reformátorského úsilí Josefa II. Říšský zákon č. 47 z roku 1868 již za vlády Franze Josefa I. občanské sňatky umožnil, avšak pouze pro případ, kdy duchovní odepřel svou účast při církevním sňatku. V této situaci mohl být snoubenecký pár oddán na půdě okresního hejtmanství. Zákona č. 51 z roku 1870 pak zajistil na církvi zcela nezávislé občanské sňatky pro osoby bez vyznání či příslušníky neoficiálních náboženských seskupení.
Roku 1919 byla v novém Československu zavedena možnost výběru mezi církevní a občanskou podobou sňatku. Do této duální polohy se pak legislativa opět navrátila po velmi anticírkevní socialistické éře. Církevní a občanské sňatky nabyly dřívějšího rovnocenného postavení v roce 1992.
Nynější doba přinášející žádosti po legalizaci dalších podob sňatku budoucím genealogům jistě zpestří jejich pátrání. Zde však patří jen říci: Nechť jsou všechny bytosti šťastny!
Seznam zdrojů:
HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
HRUŠÁKOVÁ, Milana. Sňatek a paragrafy: platnost a neplatnost manželství, zasnoubení, formy sňatku, občanský sňatek, církevní sňatek a jejich průběh, překážka příbuzenství, bigamie, duševní poruchy, svatby s cizinci a v cizině. Praha: Computer Press, 2000.
VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE a Vilém KNOLL. České právní dějiny. 3. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016.
Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen a eBooku Vzpomínkový průvodce
Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.
Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.
Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.
