Křest a kmotrovství

Narození, křest a kmotrovství v genealogii

Matriční zápisy o křtu a kmotrovství jsou pro genealogy nezpochybnitelně důležitým pramenem. S jakou přesností těchto údajů však můžeme počítat v různých historických etapách a u koho byste nevěřili, že se nemusí křestního obřadu účastnit? A víte, že i vy můžete pokřtít bližního v nouzi? A proč je tolik Marií? Nahlédněme do starých časů zase o něco více!

Křest a kmotrovství v genealogii

Oblasti křtu a kmotrovství byl již věnován přehledový článek ZDE. Tento text pak přináší další pohled na důležitý a pro mnoho lidí stále trochu tajemný církevní obřad, stejně tak jako na náležitosti zápisů křestních událostí do matričních knih.

 

Minulé i dosud probíhající vlny digitalizace matričních knih pak dokázaly přivést k pátrání v rodinné historii mnoho zájemců, kteří by se bez této vstřícné online pomoci (home office bádání :)) ještě dlouho odhodlávali začít. Drobnou výhodu při seznamování s matrikami představuje i to, že těžkosti četby kurentu jsou pro začátečníka zmírňovány omezenou škálou užívaných křestních jmen, které lze již s minimem čtenářské praxe zručně odhalovat. 🙂

 

Kolik bychom jen napočítali Marií, že?, ale o tom až později v článku.

Narození a křest v Čechách a na Moravě očima genealoga

Křestní rituál, fakticky tedy administrativní zápis o jeho konání, je pro nás genealogy pátrající po našich prostých a neurozených předcích dostupný zhruba od poloviny 16. století (máte-li ovšem velké štěstí!😉). Tehdy se na území Čech a Moravy začaly tyto údaje prvně a ještě velice nesystematicky zanášet do matričních knih i pro běžné obyvatelstvo.

 

Oficiální povinnost vést matriky narozených pak byla na území Čech stanovena roku 1605, na území Moravy již o kousek dříve, roku 1591. Urozené a významné rodiny si samozřejmě mohly vést i vedly vlastní dokumentaci potomků krve modré či jiné barvy od nepaměti, tedy od časů gramotnosti a svého zájmu.

 

Chudičké množství raných matričních knih z doby 16. století mimo jiné ilustruje printscreen níže ⬇️se seznamem všech dostupných matričních knih té doby z online dokumentů Státního oblastního archivu Praha.

Křest a kmotrovství

K nahlédnutí například jedna sympatická archaická matrika ZDE.

Ovšem o faktickém vedení křestních knih (libri baptisatorum) lze mluvit až od poloviny 17. století a o konkrétnějším podchycení demografické statistiky až od vlády Marie Terezie, zpřesněné pak doplňujícími požadavky jejího pečlivého syna Josefa II.

 

Josef II. určil pro křestní zápisy v matrice následující povinnou kategorizaci:

  • rok, měsíc a den křtu,
  • rok, měsíc a den narození (přibylo později),
  • číslo domu,
  • zvolené křestní jméno,
  • pohlaví a manželský či nemanželský původ,
  • jména a příjmení rodičů a jejich náboženské vyznání,
  • jména, příjmení a povolání kmotrů.
  • jméno porodní báby (přibylo později).

Samozřejmostí pak bylo uvedení celebrujícího kněze.

 

Josefův patent z roku 1781 pamatoval i na židovské obyvatelstvo a nařizoval rabínům, aby rovněž spravovali matriky narozených ve srovnatelné přehlednosti s těmi křesťanskými.

Časová prodleva mezi narozením a křtem

Je tady však drobný háček, na který naráží nejeden začínající genealog pátrající v křesťanských matrikách, a totiž ten, že i když starší matriční záznamy pokrývají křest a kmotrovství, překvapivě nezahrnují datum narození dítěte. Dokonce tento údaj ani nenárokovala Marie Terezie a později její následovník – iniciativní a precizní Josef II. Přesné datum narození tak bylo zaznamenáno pouze soukromou iniciativou v převážně zámožnějších rodinách.

 

Křestní obřad však  až do konce 18. století v praxi probíhal nejčastěji druhý den po narození, později v době do tří dnů po narození. Časový odstup, který vznikl, byl tedy jen mírný, i když vždy existovaly také výjimky. Je to sice z hlediska dnešní požadované přesnosti trochu nečekané, ale je třeba vzít v úvahu, že tehdejší vnímání důležitosti událostí i konkrétního času bylo odlišné.

 

A níže zhlédněte krátké video o nejtypičtějších charakteristikách, kterými se vyznačuje křest a kmotrovství, stejně tak jako pohřeb.⬇️⬇️

Křest jako církevní svátost

A jak je na křest pohlíženo z náboženského hlediska?

Mircea Eliade, dodnes velmi ceněný rumunský religionista, historik a filosof náboženství, považuje křest za klasický příklad iniciačního rituálu. Křest nejenže symbolizuje duchovní znovuzrození, přijetí do církve a otevření cesty víry, ale je i kýženým nástrojem smazání prvotního hříchu.

 

I když to může znít dnes trochu zvláštně, prvotním hříchem je myšlen bez jakékoliv nadsázky biblický hřích Adama a Evy. Jak známo toto „jablečné provinění“ vyústilo ve vyhnání z ráje a zakoušení všech lidských strastí, kterých byli do této doby první lidé ušetřeni. Křest se tak pro lidstvo stává velkým pomocníkem v narovnávání osudového dědičného zatížení.

Poznámka nejen na okraj

Další hříchy však lidé v nové, pokřestní, etapě života již páchají sami a jsou tak za ně tak i plně zodpovědní. Plně zodpovědní proto, že disponují svobodnou vůlí, kterou jim Bůh nadělil. Schválně, za kolika hříchy připisovanými nadpozemským entitám („jak tohle může Bůh dopustit?!“) ve skutečnosti stojí pouze a jen člověk sám? 

 

To není moje snaživá myšlenka, pouze předkládám svatého Augustina (O milosti a svobodném rozhodování, 2000, s. 76): „…To první pochází z trestu za prvotní hřích, to druhé z trestu za hřích hojně opakovaný; s tím prvním se do tohoto života rodíme, to druhé během života přidáváme.“

A v čem spočívá jádro křestního obřadu?

Důležité je samozřejmě vyznání víry. Dítě, které bylo v několika dnech života přineseno do kostela ke křestnímu obřadu, nemohlo přirozeně svou víru vyznat samo. V tu chvíli tedy přicházejí na pomoc rodiče a kmotři, aby tak učinili za něj. Rodiči se pak myslí otcové, protože matky spočívaly ještě v šestinedělním ústraní a z důvodu jejich absence nabírala role kmotrů na významnosti i při samotném rituálu.

 

Nejprve se v průběhu obřadu tito dospělí zástupci dítěte zříkají zlého a následně vyznávají svou víru. Poté již přistoupí celebrující kněz k samotnému aktu křtu, kdy promlouvá: Jméno, já tě křtím ve jménu Otce“ (polévá či ponořuje dítě poprvé), „I Syna“ (polévá či ponořuje dítě podruhé) a „I Ducha svatého“ (a polévá či ponořuje dítě potřetí). A dokonáno jest. 🙂

Křest a kmotrovství
Pan farář u křtitelnice zhruba 30 sekund před křtem naší dcerky. Ta v tu chvíli ještě vyčkávala v kočárku. Foto: Rudolf Flachs

Křest v nouzi

V případě ohrožení života dítěte bylo a dosud je umožněno provést křest v nouzi. Ten dříve ponejvíce zaopatřovala porodní bába, nebylo-li časově reálné, aby se mohl dostavit kněz. Pro zajištění platnosti tohoto úkonu krajní nouze je nutné splnit 3 následující podmínky:

Křest a kmotrovství aneb kdo byli kmotři a svědkové křtu

Kmotrem či kmotrou dítěte se pak mohl a může i dnes stát pouze pokřtěný a biřmovaný člověk starší 16 let, který praktikuje svoji víru. V časech do konce 19. století však představoval absolvovaný konfirmační obřad = biřmování, který po seznámení dítěte s katechismem navazuje na primární křest, samozřejmost i v těch nejchudších či nejosamělejších rodinách. Nad splněním podmínky křtu a konfirmace kmotrů tak nebylo zapotřebí ani přemýšlet.

 

Kmotr by pak měl pocházet z blízkého vztahového okruhu dítěte, aby mu tak mohl být v životě skutečně prakticky nápomocný. Stejně tak by se měl nacházet v přibližném věku rodičů dítěte, aby svého kmotřence mohl ještě v plné síle provázet dětstvím a mládím. Jako kmotři dítěte byli zcela zapovězeni jeho rodiče, kdy by se jednalo o přetížení jejich role. Zároveň by to ani nikomu nepřineslo „strategickou výhodu“.:-)

 

Za svědky křtu pak byly označovány osoby, které měly jiné, avšak stále křesťanské, vyznání. Tedy nejčastěji v římskokatolickém okruhu evangelíci a naopak. V praxi však role kmotra a nepříliš častá role svědka křtu svými náplněmi splývaly.

 

Zajímavostí však je, že samotná přítomnost kmotra, a to nejen u křtu v nouzi, ale i u křtu běžného (!) není nutnou podmínkou pro udělení této svátosti. Jednalo se však o železnou tradici, která se dosud dodržuje, protože dítěti nabízí nejen duchovně, ale i materiálně mnoho dobrého.

A co když u křtu schází otec?

Záznamy o křtech v matričních knihách poskytují mnoho užitečných informací o novorozenci a jeho rodičích, často i o kmotrech a dalších svědcích křtu. Dají se z nich při troše soustředěného studia také odvodit údaje o společenských a rodinných vazbách v dané farnosti i o dobových proměnách užívaných jmen a patronátů.

 

I když však tyto záznamy křest a kmotrovství pokrývají dobře, bohužel velkou nepříjemnost přináší pozdějšímu badateli (a samozřejmě mnohonásobnou nepříjemnost tehdejšímu nemanželskému dítěti proklínanému svým okolím) prázdná kolonka s názvem „otec“. Samozřejmě nejsmutnějším případem je situace dítěte coby nalezence, tomuto tématu je pak věnován článek ZDE.

 

Někdy je však kolonka otce i zaplněná, a to zjevně pozdějším zápisem, přiznáním vlastního otce dítěte za účasti svědků „znajících tamější poměry“. Stejně tak mohla matka svým pozdějším sňatkem dítěti zajistit manželský původ, bylo-li jejím manželem následně legitimizováno. Jakkoliv se někdy i ze zcela objektivních důvodů nemohlo jednat o biologického otce dítěte, byla malá duše do budoucna již ušetřena dalších různých ústrků. Úředně se již prokazovala jako osoba manželského původu.

Tip: Podívejte se na zápis o narození a křtu holčičky Vlasty Anna (2. zápis zezdola), která se narodila jako nemanželská a později byla manželem své maminky legitimizována. Matriční list viz ZDE.

A jak je to tedy s křestním jménem Marie?

Na okraj ještě musím poznamenat, že je trochu úsměvné, že výraz křestní jméno přetrvává do dnešní doby u všech osob, tedy i u těch nepokřtěných. Existuje samozřejmě alternativní termín rodné jméno (tedy jméno nedědičné), které se tak odlišuje od rodového příjmení, které dědičné je. Ale to jsou jen lingvistické obyčeje, setrvačná síla starobylého křestního obřadu působí do dnešní doby.

 

A tolik oblíbené jméno Marie, jak je zmíněno na začátku článku? Zajímavé je, že právě užití tohoto později velmi rozšířeného pojmenování žen bylo před rokem 1720 jen velice ojedinělé. Důvod spočíval v přílišném významovým zatížení Marie coby členky Svaté rodiny, stejně tak nebylo z velkého respektu užíváno jméno Josef či Ježíš.

Byla-li nějaká dívka v těchto časech nazývána Maruší či Máří, jednalo se takřka s jistotou o Máří Magdalénu, nikoliv o Marii.

 

Ovšem rostoucí barokní vahou mariánského kultu se Marie již začátkem 18. století naopak rychle stala nejužívanějším a tedy do matrik nejčastěji zapisovaným křestním jménem vůbec. Na oblíbenosti posílilo také do té doby záměrně opomíjené jméno Josef. Pojmenování Ježíš si však pro své dítě rodiče na území Čech a Moravy, a to na rozdíl od jižanských katolických zemí, neodvažovali a dodnes neodvažují zvolit.

 

Marií přeplněné stránky křestních matrik se pak nutně odrazily v přehršlích variant tohoto jména. Marie v obci se třídily do skupin označení jako Maruška, Mařenka, Mařka, Márinka, Marjánka, Manka, Máňa, Mánička, Maryčka, Maryša, Ryčinka atd. atd. A ke slovu opět přichází křest a kmotrovství, kdy se tyto Marie stávaly matkami a kmotrami jiných děvčátek, které bylo těžké pojmenovat jinak než Marie.

 

I všechny mé čtyři prababičky se sešly s tímto křestním jménem a každá z nich byla oslovována jinak, jak vyplývá z  rodinného vyprávění i dochovaných dokumentů. A musím říci, že i mně se jméno Marie velmi zamlouvá. 🙂

A závěrem?

A víte, od čeho jsou odvozena slova křest a kmotr? První jednoduše od Krista a druhé od latinského výrazu commater, což znamená spolumatka. ➡️⬇️

 

Biblický citát pak praví:

„V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: ,Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.´“ (Marek, 1,9-13)

Tento příběh rozpoznáte i v titulním obrázku tohoto článku. 🙂

Seznam zdrojů:

  • AUGUSTIN. O milosti a svobodném rozhodování: Odpověď Simplicianovi. Přeložil Stanislav SOUSEDÍK, přeložil Ondřej KOUPIL. Praha: Krystal OP, 2000. Thesaurus (Krystal OP).
  • NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004.
  • OPATRNÝ, Aleš. Křest: (příručka pro ty, kdo uvažují o křtu svého dítěte). Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2023.
  • KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek a PLESKALOVÁ, Jana (ed.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. Dostupné z https://www.czechency.org/
  • http://www.genea.cz/informace/badani-v-archivu/matriky/
  • http://www.biblenet.cz/
  • Obrázky: https://canva.com, flachs.cz

Chcete-li se více seznámit s četbou starého písma pro plynnější čtení starých matrik, napište mi na email: eva@rodinnahistorie.cz😉

Nasdílím článek na Facebook ➡️⬇️
Eva rodokmen online

Napsala: Eva (Evin příběh k přečtení ZDE), autorka eBooku Jak efektivně vytvořit rodokmen,  eBooku Vzpomínkový průvodce  a online minikurzu Vyhledávání v matrikách.

Předávám ráda letité zkušenosti, jak lze efektivně sestavit rodokmeny a vstoupit do objevného světa rodinné historie.

Vytváření rodokmenu představuje mnohonásobně pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Je to detektivní cesta do historie lemovaná osobními příběhy vyčtenými ze starých matrik a dalších zdrojů.

Tip: Líbil se Vám tento článek a téma rodinné historie a tvorby rodokmenu Vás zajímá? Ráda Vám budu emailem pravidelně posílat další inspiraci.srdce

Přejít nahoru